Soutěžení a spolupráce jsou jednou z oblastí osobnostně sociálního rozvoje. Často se objevují úvahy, do jaké míry by aktivity měly být takto zaměřené. Jako u každého programu je důležitá pestrost a cesta, kam směřujeme. Vynechat ani jedno se nezdá jako efektivní pro rozvoj dítěte. Ale i tak se stává, že někteří pedagogové soutěžení opomíjí…
Soutěžení nebo spolupráce?
“My v naší organizaci vůbec nesoutěžíme, děti vedeme pouze ke spolupráci, nikdy neděláme aktivity směřující k tomu, aby porovnávaly svoje dovednosti mezi sebou. Prostě nesoutěžíme, a když už, tak pouze děti proti našim vedoucím.” Zaznělo od jedné metodičky volnočasových aktivit na školení pro lektory.
Toto tvrzení mě zaujalo, protože v rámci osobnostně sociálního rozvoje je jedna z důležitých oblastí i soutěžení. A jako u všeho záleží, jak se metodicky “využije”.
Proč nevynechávat soutěžení?
Jak uvádí Doc. PhDr. Hana Kasíková, CSc. ve svých knihách, člověk je pudově vybaven k oběma základním principům, kooperaci i kompetici.
Spolupráce je vyrovnávací prvek k soutěžení a individuálnímu přístupu.
Soutěž je velkým přínosem, pokud s ní umíme pracovat a kultivovat.Zdroj: Ovládáme umění soutěžit, s. 25, Odyssea
Soutěžení přináší zisk i výhru, které však nejsou synonyma. Vyhrát v soutěži může jen jeden, případně několik osob, ale zisky ze soutěže mohou mít všichni, kdo se jí zúčastní.
Soutěžení může přinést:
- Prožitky radosti, legrace, napětí ze hry, ale i zpracování emocí plynoucí ze zklamání a prohry.
- Rozpoznání mých silných stránek a nadání. Následná motivace k jejich rozvíjení.
- Sebepoznání vlastního chování prostřednictvím vypjaté situace, které také k životu patří
- Uspokojení potřeby vyniknout, získat ocenění své hodnoty.
- Pokud se jedná o týmové aktivity, tak i uspokojení potřeby identifikovat se s “mou” skupinou
- Aktivizace a “rozhýbání” se při činnostech, které se “nehýbou z místa” a musíme “zabojovat”.
- Trénink odhodlání, vytrvalosti a vůle k překonání se.
- Zkušenosti s prohrou i výhrou, vyzkoušení si efektivnosti předem stanovené strategie.
Samozřejmě toto lze vyvolat i prostřednictvím jiných aktivit, ale to neznamená, že soutěžení samo o sobě přínos nemá. Naopak, přirozeně dokresluje běžné situace, s nimiž se budou děti také potýkat. Pokud si jsou vedoucí vědomí i jejích rizik a dokážou jim předcházet.
Rizika soutěživých aktivit
- Nerovné podmínky a nerovné osobní dispozice mohou vést k řadě problémů, např. demotivace v dalším snažení, budování a prohlubování pocitů méněcennosti (často se stává v případě nevyrovnaných týmů).
- Přeceňování vítězství může vést k budování některých negativních charakterových vlastností, jako např. k podvádění, bezohlednosti, agresi, ztrátě hodnoty přátelství. Nejvyšší hodnotou je totiž potom výhra bez ohledu, co pro ni člověk všechno udělá.
- Nadměrný stres, pokud je soutěže zneužíváno (např. jako donucovacího prostředku k co nejrychlejšímu podávání výkonů). Stres pak v dlouhodobém působení vede k psychickým i somatickým obtížím.
- Nadhodnocování zisku oproti samotné aktivitě může vést k závislosti na vnější motivaci, tzn. že jedinec není posléze ochoten do aktivity vstupovat, pokud z ní neplyne žádný materiální prospěch.
- Nadhodnocování výsledku nad samotnou aktivitou může vést ke snaze o pouze formální splnění náležitostí, bez prožívání radosti ze hry apod.
Všechno má své klady i zápory, a tak jako se s nimi musejí vyrovnávat děti, registrují je i pedagogové. Neexistuje však “špatná” metoda, ale nevhodně zvolená k danému cíli.
Soutěžením se učíme být dobrým soutěžícím (a to výhercem i poraženým): nepoškozovat nic a nikoho a nenechat se poškozovat soutěživou situací, být odpovědný za své jednání v situaci soutěže, zvládat projevy své agrese, umět se vcítit do soupeře (být empatický).
Zdroj: Ovládáme umění soutěžit, s. 18, Odyssea
Dosažení cíle v závislosti na druhých lidech
Každá dobře postavená aktivita by měla směřovat k předem stanovenému cíli. A v rámci volnočasových aktivit jde i o to ukázat dětem, jak jich mohou dosahovat. Podle toho se sestavují i aktivity ve volném čase, které je “učí” vyrovnávat se s nimi.
Když já, tak ne Ty!
Některé aktivity jsou zaměřené na to, že jedinec může vyhrát pouze když další prohrají. Úspěch záleží na tom být lepší než druzí, klíčové je srovnání.
Já sám!
Dosahování cíle se nevztahuje k nikomu jinému. Jasně dané kritérium určuje, zda jsem dosáhl cíle. Tohoto cíle však mohou dosahovat i další, takže dítě skládá účty jen samo před sebou.
My i já!
Svého cíle dosáhnu tehdy, pokud dosáhnou svého cíle i členové mé skupiny. Můj úspěch je spojen s úspěchem ostatních. Budu úspěšný, když i druzí budou úspěšní.
Otázkou tedy není, jestli má člověk soutěžit – k tomu jsme jako lidé pudově vybaveni. Otázkou je spíše vyváženost obou principů, čas soutěže se přirozeně střídá s časem spolupráce. Takto se mohou oba principy krásně doplňovat.
Zdroj: Ovládáme umění soutěžit, s. 27, Odyssea
V rámci aktivit organizace Volnočasovky SPORT tedy běžně zařazuje oba principy a aktivity zaměřuje k různým cílům. Někdy děti soutěží v týmech nebo jednotlivci proti sobě, případně se všechny děti podílejí na společném směřování školy v přírodě nebo tábora. A jak tábor vypadal náš tábor v minulém roce si můžete přečíst i na webu adam.cz.
Oba principy se vzájemně doplňují, a proto by byla škoda o nějaký z nich přijít.
The post Spolupráce a soutěžení! appeared first on Volnočasovky SPORT, z. s..